The Czech man who went to Malta

Nesporná výhoda pořízení automobilu osobního charakteru je fakt, že při cestování není člověk limitován pouze odlety z Prahy, případně místy, kam navazují autobusové nebo vlakové spoje. A když se tedy objeví zpáteční letenky na podzimní Maltu pod 1000Kč z Norimberku a RegioJet nebo FlixBux (Bože chraň!) zrovna nekorespondují s časem příletu a odletu, stačí nasednout a vyrazit po vlastní ose…

1. den – vzhůru na cestu!
I když mi letadlo z Norimberku letí až ve 20:30, dramaticky vstávám už v 6:00 v domnění, že si všechno v klidu nachystám (no jo, klasicky mám sbalený tak leda nově koupený spacák, zbytek věcí je úhledně složený ve skříni), najím se, s předstihem vyrazím a stihnu si ještě projít alespoň část města. Což o to, vzhledem k tomu, že Ryanair neumožňuje moc velká zavazadla a na Maltě má být teplé počasí mám sbaleno vcelku rychle, stejně jako nákup něco málo k jídlu na první večer a ráno. Nicméně nějak se to tak stane, že stejně vyrážím až kolem oběda…

malta-vybava

V Praze najížím na dálnici směr Plzeň, pouštím si hardstyle mix v rádiu, nastavuji navigaci na letiště a vyrážím vstříc novým zážitkům. Cesta sama o sobě moc zajímava není, jen GPSka občas zlobí, ale vzhledem k tomu, že její první instrukce je „Pokračujte 260km rovně“ se nejedná o nic fatálního. Německou dálnici si opravdu užívám a tak za necelé tři hodiny jízdy dorážím k letišti. Parkuji na přilehlém parkovišti a první jdu zjistit, kde se odbavuje a jestli můj batoh a spacák splňuje limitní rozměry. Škoda jen, že si je nevezmu s sebou, takže zpět k autu, vzít si věci a opět hurá ke kontrolním boxům, do kterých, s trochou hrubé síly, opravdu obě zavazadla narvu.

Začíná se stmívat a času už taky není úplně nazbyt, tak volím jen kratší procházku podél parku zakončenou v místní večerce. Po návratu do auta ještě naposledy kontroluji vše potřebné a láduji se zakoupenými preclíky. K tomu být dokonalý Němec už mi chybí jen knír, přízeň hodné Němky a znalost němčiny. Vzhledem k tomu, že ale německy umím tak maximálně „Ich heiße Potato„, Němky znám leda z průpovídky „Lepší teplý pivo než studená Němka“ a to, co mi roste pod nosem, když se neholím, se těžko dá přirovnat k mužnému germánskému kníru, se musím smířit jen s těmi preclíky.

Odbavení probíhá bez problému, i když sem rád, že se personál věnuje postaršímu páru s nadměrnou krabicí než mým zavazadlům. Při nástupu se jeden ze spolucestujících trochu diví, že cestuju na Maltu jen se spacákem a přeje mi hodně štěstí (já sobě také), ale jinak v klidu nastupuji do letadla a na dvě hodiny se zabírám do knížky Vojenská psychologie od Olgy Dziakové.

Přištáním na Maltě ve 23 hodin začíná asi nejnáročnější úkol prvního dne – najít si místo na spaní. Podle mapy se to nezdálo, ale během první hodiny zjišťuji, že ono to tu není tak jednoduché, protože tu nejsou žádné louky ani lesy, každý kousek půdy je něčí ohraničená zahrada a když už není, je zarostlý kaktusy. A těch několik málo čtverečních metrů skutečné trávy je nacucaných vodou, protože i když na Maltu připadá jen pár dešťových dní v roce, samozřejmě si je musela vybrat před mým příjezdem. Další hodinu bloumám podél silnic, liduprázdnými městečky, stále bez úspěchu. Až v tom konečně potkávám Lidl, který se mi zdá jako strategické místo pro nákup jídla a vody a tak si ustýlám za zídkou vedle, schován za jakýmsi křovím a užívám si bezvětří a klid v přítomnosti Vítězného doutníku…

Obyčejně by tímto zápisek z aktuálního dne končil a pokračoval dalším dnem, ne však tentokrát… Zmožen z cestování, hledání místa a poblouzněn teplem, které zde i o půl druhé ráno panuje se mi nechce vyndávat nový spacák a tak sahám pouze po 240l pytli na odpadky, který si vezu sebou pro případ deště, lezu do něj, dávám si ruce za hlavu a spokojeně usínám… Jako chyba se to ukáže o pár hodin později, kdy skutečně lehce přituhne a tak jsem nucen přeci jen přemístit své tělo do spacáku a pohodlně dospat až do otevíračky ve vedlejším obchodě.

malta-1

2. den – útesy a autobusy
Ráno mě probouzí opodál chodící místní a i když jsem poměrně dobře kryt, vstávám, pomalu balím a jdu čekat na otevření Lidlu. Zde kupuji jídlo alespoň na dva dny a hlavně vodu, protože na Maltě vodu, kterou nekoupíte, nemáte. Hned ke snídani 2 litry a další dva do zásoby. Nechce se mi však snídat někde uprostřed vesnice a tak podle mapy vyrážím na cestu k útesům na západě.

Cesta trvá asi hodinu, procházím městem a podél silnice, kde mě míjí povoz a osobní automobil jedoucí v protisměru, zatímco si oba řidiči se zájmem povídají, nehledíc na okolní provoz („Však oni se vyhnou„). Snídani si dávám s luxusním výhledem na moře, útesy a jakési dvojče Azurového okna. Není kam spěchat, slunce na čistém nebi příjemně ohřívá den a já s mapou v ruce vyrážím směrem k dalším útesům podél pobřeží.

Většinu času ale šlapu po silnicích, takže moře ani útesy nevidím a jediné s čím přijdu do kontaktu jsou místní políčka, kaktusy a občasně projíždějící auta a koňské povozy. Odměnou mi však je, že jsem po pár hodinách odměněn výhledem na útesy, cestu, kterou jsem prošel a skály (v rámci maltských možností) a dávám si v tomto prostředí i improvizovaný oběď a kratší odpočinek. Dnešním plánem je dostat se na sousední Gozo a přespat co nejblíže Azurovému oknu, ale vzhledem k tomu, že den se již přehoupl do druhé půlky, nepřipadá doprava po vlastních nohách z časových důvodů v úvahu.

Logickou dedukcí připadá v potaz místní autobusová doprava, takže mířím k nejbližší zastávce a přesvědčen z jízdních řádů, že autobus tudy má projet 3x do hodiny, usedám kousek vedle a odpočívám střídavě koukáním na moře a čtením. Půl hodina pryč, hodina pryč, druhá a třetí v těsném závěsu. Autobus stále nikde. Objednávám si alespoň z mobilu pokoj na poslední noc a vyrážím opět po svých. Další hodina na cestě, stále žádný autobus. Procházím dalším městem, míjím autobusovou zastaváku a když jsem asi 20 metrů za ní, slyším za sebou zvuk nákladního auta. Otačím se a skutečně, autobus! Ihned se obracím, běžím naproti autobusu a zastávce, dívám se na řidiče s blaženým úsměvem na tváři … a on mě s kamenou tváří objíždí a vesele pokračuje dál bez zastavení…

Začíná mi docházet, že tímto tempem se na Gozo nedostanu a pomalu se loučím s myšlenkou, že uvidím Azurové okno. Když přijdu do jednoho většího města s několika zastávkami a u nich stojícími autobusy, jsem potěšen a přesvědčen, že už se konečně svezu. Chyba lávky … autobusy zde sice stojí, ale řidiči něco horlivě řeší mezi sebou a nikdo nejezdí. Když po půl hodině konečně jeden přijede a my se hrneme dovnitř, vyžene nás řidič ven se slovy, že tam kam chceme nejede (aniž by věděl, kam skutečně chceme). Začíná se pomalu stmívat, Gozo už je passé a tak když po cca hodině konečně vstupuji na palubu autobusu a kupuji si dvouhodinový lístek, jde mi už jen o to někam za ty dvě hodiny dojet, jedno kam. S jedním přestupem na nákup potřebné vody se dostávám k jedné ze zátok a protože tma už skutečně pokročila, začínám si hledat místo na spaní. Zástavba mě neláká ani trochu a tak se jedinou možností stávají kaskádová políčka na druhé straně dálnice, která chrání … no, ne úplně neprůchozí branka.

Vystupuji až do nějaké 4. úrovně, snažím se ignorovat pískající „sudy“ opodál, rozdělávám si spacák, dávám si Vítězný doutník a kolem 19. hodiny usínám spánkem spravedlivých s luxusním výhledem na čistou hvězdnou oblohu.

3. den – město, pláže, hotel
Probouzím se kolem 6. rano, po slušných skoro 11 hodinách spánku. Pomalu se začínám balit a jen mě trochu znervózňují výstřely za horizontem a štěkot psa. Když se na obzoru objeví chlap s puškou přes rameno, balení ještě více uspíším a se snídaní čekám až do města. Autobusy dnes jezdí o něco líp, byť stále ani vzdáleně podle jízdních řádů a hlavním úkolem je se dnes dostat do hotelového pokoje. Ne, nevyměknul jsem a stále preferuji spaní v přírodě, ale: Malta žádnou přírodu (jak ji chápu já) nemá a zítra mám strávit 2.5 hodiny v uzavřeném letadle s dalšími lidmi a už jen v jejich zájmu je, abych si dal sprchu.

Do cílového města dorážím ještě před obědem, usedám na lavičku u moře a opět se nořím do četby. Za dvě hodiny mě čeká check-in v hotelu a tak jdu ještě narychlo zkontrolovat rezervaci v mobilu. K mému zděšení si poprvé všímám odstavce „Důležité„, kde se píše, že při nástupu do hotelu je třeba složit vratnou kauci €100, což ani trochu nekoresponduje s těmi sotva €30 v kapse. Opět tedy zapínám internet, Booking a hledám nejbližší a nejlevnější hotel v okolí. Mám štěstí a dokonce je cena i o pár euro levnější. Jen check-in se posouvá o další hodinu.

Stav baterie se nezadržitelně blíží k nule a power banka už je taky vybitá, tak hotel přijde vhod a na zítřek budu mít zase nabito. Jenže si vzpomínám, že v průvodci po Maltě byla informace byl používaný typ zásuvek a ten bohužel není kompatibilní s tím, jakou mám nabíječku. Narychlo tedy ještě hledám nějaké místní elektro, abych si pořídil adaptér, naštěstí úspěšně.

Po třetí odpoledne přicházím na recepci, kde pohledná slečna obluhuje hosty přede mnou a připravuji si doklady a email s rezervací. Když na mě přijde řada, vypadá rozhovor zhruba takto:

  • Recepční: Hi, how can I help you?
  • Já: Hi, I have a reservation here, but I have only email confirmation, because I don’t have a printer, is it a problem?
  • Recepční: No, it’s not, just tell me your name.
  • Já: I will show you my ID, because it’s Czech name and I don’t know how to spell it properly.
  • Recepční: Czech name? Tak to můžeme mluvit klidně česky.

Ano, obrovskou náhodou narážím na Češku, která na Maltě žije už přes rok a pracuje v hotelu, kam jsem se před pár hodinami přerezervoval. Během krátkého seznámení se dozvídám, že když tu byla první noc, tak také spala venku a že už jí, stejně jako mě, chyběji hory a lesy a pak už hurá na pokoj a do sprchy.

Pokoj odpovídá ceně, nemá balkón, jen okno u stropu, ale zato má manželskou postel a ještě sympatičtější sprchový kout. První věc, co však musím udělat, je vybalit a nechat trochu vyschnout spacák. Pár hodin se válím na posteli s knížkou v ruce, ale dochází mi, že stejně válet se můžu i doma a tak balím jen pár věcí do batohu a jdu se projít k moři a na mísní „pláže“. Uvozovky používám záměrně, jelikož se nejedná o klasické písčité nebo oblázkové pláže, ale spíš jen u jakýsi uhlazený … pískovec?

Podel moře se jde hezky, nikde nikdo, nad hlavou opět hvězdy, otevřené moře každou chvíli vlnami naráží na pobřeží. Přicházím k cípu pláže zrovna ve chvíli, kdy zpoza rohu vyjíždí osvětlená zámořská loď a tak chvíli sedím a jen tak koukám. Po cestě zpátky, s posledním Vítězným doutníkem v kapse, si vyhlížím vyvýšené místo místo kousek od vody, usedám a pozoruji vlny kousek ode mě. Jsem tak zabrán, že nevěnuji pozornost zvyšující se hladině, které mě čas od času uvězní na mém vyvýšeném místě. Nic mi ale nezkazí tu pohodu Vítězného doutníku a tak vklidu dokuřuji a ve chvíli, kdy je z mého ostrůvku poloostrov přecházím suchou nohou zpět „na pevninu“.

Nabízí se vrátit se zpět na hotel, ale … nechce se mi. A proč bych tam měl chodit, když chci být ještě na pláži? Mířím tedy do nejbližší večerky, kupuji dva maltské ležáky a pytlík batátových chipsů na chroupání a vracím se zpět k vodě. Pivo kupodivu není špatné, což se bohužel nedá říct o batátových chipsech, které mizí v prvním koši stejně rychle, jako zmíněné dva ležáky v mém hrdle. Poté už se skutečně odebírám do hotelu, zdravím se česky se slečnou recepční a hurá na kutě.

malta-3

4. den – cesta na letiště, do Norimberku a domů
Probuzení v posteli je změna oproti dvěma předchozím nocím na mazlavé hlíně. Dávám tedy ještě sprchu a když se na mě začne dobývat paní uklízečka, opouštím i pokoj. K mému zklamání je na recepci už jen postarší pán, kterému dávám klíče a odcházím směrem k pláži, stejně jako včera. Vědom si toho, že na letišti bych měl být kolem 16. hodiny si ještě po obědě opět čtu a když se odeberu k autobusové zastávce, zjistím, že ono to vlastně zas tak lehké nebude…

Autobus na letiště odtud jezdí jednou za hodinu a nejbližší odjel před čtvrt hodinou. Netuším vůbec, jak dlouho tam má jet a není mi moc příjemná představa, že autobus maltské kvality pojede neznámo kdy, neznámo dlouho na letiště, kde mám být za 3 hodiny. Naštěstí se asi za půl hodiny vynoří za zatáčkou, nastupuji, od paní řidičky kupuji jízdenku a vyrážím asi na svoji nejzajímavější cestu autobusem po Maltě…

První věcí je, že paní řidička je naprostá pohodářka. Nevadí ji, když jí do cesty vjede auto z vedlejší ulice nebo vběhnou lidi mimo přechod. Prostě zastaví a netroubí. Během cesty do autobusu hlasitě oznamuje, kde se zrovna nacházíme. Když přistoupí cestující, živě se dají do hovoru a ta jí pomáhá s hlášením zastávek. Ve volné chvilce na dálnici se stíhá i namalovat a jednoho pána odveze po domluvě na zastávku, přes kterou vůbec nemáme jet. Vrcholem ale je jednak tlačítko pro zastavení, které vydává zvuk jako koupací kachnička, ale především situace, kdy projíždíme kolem zastávky, na které mává paní prosící o zastavení, ale naše paní řidička se jen zeptá do autobusu, jestli zde někdo vystupuje a ujištěna, že ne, vesele pokračuje dál a tak můžu pouze sledovat smutný výraz paní na zastávce, která se ztrací v dáli.

Po asi hodině a půl jsem rád, že jsme v pořádku a včas na letišti, dávám si rychlé jídlo a hurá na odbavení a do letadla. Startujeme už za tmy a na noční Maltu ze vzduchu je opravdu úžasný pohled. Během letu míjíme bouřku a tak mám nový zážitek v podobě toho, jak vypadá bouřka a blesky ze stejné výšky z paluby letadla. Po více než dvou hodinách letu vedle partičky Němců přesedám do auta, které na parkovišti v pořádku přečkalo a po dálnicích vzhůru do Prahy, kam přijíždím někdy kolem 23. hodiny…

Zpětně hodnotím výlet na Maltu jako zážitek s novými zkušenostmi a nedopustím si pár postřehů:

  • Do zatáčky jedině s klaksonem. Uločky jsou úzké, mnohdy nepřehledné a klakson tady slouží ne k „vynadání“ ostatním řidičům, ale prostě jako normální způsob komunikace mezi auty.
  • Blinkr je pro sraby. Nač blikat, stačí zatočit. Moc tedy nespoléhejte, že když nikdo nebliká, můžete vklidu začít přecházet vedlejší ulici. Ne, dost možná budete muset před někým uskakovat.
  • Rychlostní limity jsou přežitek. Sem tam uvidíte značku omezující rychlost, ale málokdy uvidíte někoho, kdo ji dodržuje.
  • Jízdní řády jsou jen kus papíru. Skutečně. Psal jsem o tom už výše a je to tak, rozhodně nikdy neplánujte cestování podle jízdních řádů a pokud někde musíte být na čas (letiště, hotel…), vždy vyrazte se značným (!) předstihem.

Ale také jako zážitek, který si nejspíš už nezopakuji. Malta prostě není místo pro mě. Já mám rád hory, lesy, řeky, louky, zimu… A ani jedno na Maltě není.

Galerie

Celá galerie

Mohlo by se vám líbit...

1 odpověď

  1. áčko napsal:

    něco v té fotogalerii zdá se mi chybí..:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *