Prodloužený víkend ve Spital am Pyhrn

Tak jo, řekl bych, že mám oficiálně potvrzeno, že Alpy mě prostě nemají rády… Jak jinak si vysvětlit následující vývoj počasí? Nemusím se asi dlouze rozepisovat, že jsme přijeli 14. a odjížděli 17. srpna…

spital-pocasi

Tak proč jsem vůbec jel? No, protože když jsme výpravu před několika týdny plánovali, o počasí ve výsledném termínu jsme nevěděli vůbec nic. A protože když se kamarádka Zůza jednou za čas vrací do Čech, tak není moc prostoru pro hraní s termíny. A protože Alpy jsou prostě moje láska, i když očividně neopětovaná…

Cesta tam a 1. den
Budíček ve 4:00 je málokdy příjemný… Ale dnes si nemůžu moc vybírat, moje cestovní taška zeje prázdnotou a většina věcí se povaluje ve skříni. První úkol tedy je si co nejrychleji zabalit a pokud možno na nic nezapomenout. Za cca půl hodiny mám hotovo, následuje ledová sprcha na nastartování, poslední ověření spojů a vzhůru do Týnce, kde už na mě čeká Zůza a její kamarádka Jaruška, pro kterou je toto první výlet do hor.

Cesta autem je příjemnější než FlixBusem (ať si jejich PR o kvalitách autobusů říká, co chce), ovšem už z časného rána je jasné, že toto zrovna není ten den, kdy na nebi není ani mráček a člověk potřebuje sluneční brýle a opalovací krém. Ne, celou cestu dost vydatně prší…

Kolem poledne přijíždíme do cílové destinace, ale protože ubytovávat se můžeme až od 14. hodiny, jdeme omrknout místní restaurace. V jedné z nich ve skrytu duše lituji, že jsem tak zanedbal studium němčiny, protože jídelní lístek v němčině a mandarínské čínštině má pro mě stejnou informační hodnotu. V domnění, že si objednávám vepřový plátek na houbách s vařenými bramborami ukazuji do lístku a o pár chvil později dostávám … smažený vepřový řízek s kečupem, brusinkami a porcí přesmažených hranolek… K tomu jako první chod cibulačku se šlehačkou, na kterou si později ještě vzpomenu…

Po obědě se jedeme ubytovat a jsme potěšeni, že se jedná o domek u lesa, který patří vstřícné postarší paní, která ihned nabízí pivo, občerstvení a samozřejmě přípitek na uvítanou. Jen je trochu škoda, že neumí jinak než německy, takže naše táhle rozhovory nemají valnou hodnotu ani pro jednu stranu a ve výsledku z nich odcházíme s jakýmisi kartami, které nám prý zlevní půjčovné loděk…

Dnešní krátký výšlap máme naplánovaný u jezera Gleinkersee, kam se přesouváme autem. Rozcestník ukazuje 2 hodiny k chatě Dümlerhütte, takže vyrážíme podél jezera a začínáme se škrábat do sedla nad ním. Většinu času prší (a když chvíli ne, tak padá voda ze stromů) a tak se musíme vyhýbat větším či menším loužím a rozbahněným místům. Cestou potkáváme pár daňků, který s v klidu pase kousek od nás. Těsně pod vrcholem se (a nebudu to dále upřesňovat) připomene moje šílená obědová kombinace a jsem rád, že na chatě mají hygienické zázemí… Rada pro příště – toaletní papír na cesty je určitě dobrá věc, ale pokud zůstane na stole na ubikaci, nemá valnou přidanou hodnotu…

Cesta dolů ubíhá o poznání rychleji, občas i neprší a narážíme i na malou studánku, což je v horách moje druhá nejoblíbenější věc. Víte, jaká je první? Dozvíte se na konci článku… Při příchodu k jezeru chci využít plavky, které si celou dobu nesu dolů a i když je teplota někde lehce nad 10°C, převlékám se a dávám si pár temp ve vodě, která je ale teplejší než okolní vzduch.

Pak už nic nebrání tomu vrátit se zpět na chatu, kde dáváme sprchu, večeři a uleháme do měkkých postelí, což je změna oproti tomu, že jsem z letoška byl zvyklý zatím spát pokaždé venku na zemi.

spital-1

2. den
Probuzení v posteli po nějakých 10 hodinách spánku je fajn. Sladká ovesná kaše s půllitrem mléka a konzistencí polévky už tolik ne, ale pořád lepší, než nic. Snídaně, sprcha, takové ty klasické ranní rutiny a vzhůru na první pořádnou výpravu, která nás má zavést až na vrchol Großer Pyhrgas (2244 m.n.n.)… Vyjíždíme autem z chaty, abychom po 100 metrech zjistili, že silnice končí a po cca kilometru na druhou stranu, že jsme asi 50 metrů pod chatou… Vracíme tedy auto zpět k chatě a vyrážíme pěšky. Počasí dnes vcelku přeje, je sice zataženo, ale alespoň neprší, takže stoupání k záchytné chatě ubývá bez problému a po nějaké hodině a půl jsme u ní.

Před chatou nás vítá ohrada s krávami, kolem kterých procházíme a zastavujeme v chatě na něco na zahřátí. Po ovocném čaji objevují holky v jídelním lístku domácí knedlíky s uzeným a se zelím, takže objednáváme rovnou tři porce a řešíme tak oběd. Po chvíli odpočinku je na čase posunout se blíže k vrcholu.

V další kravské ohradě, kterou procházíme, je jeden mladý býček fascinován (možná) červenými Zůzinými kalhotami a tak se k ní nejdříve nesměle přibližuje, ale nakonec se osmělí a několikrát jí drcne hlavou. Jeho projev náklonnosti je však neopětován a protože už kolem nás stojí dalších několik krav, volíme cestu oklikou.

Výstup nahoru pokračuje a dostáváme se pomalu na hranici lesa, kolem nás už jsou pouze drobné keříky a později už ani ty. Jen skála, mechy, mlha a vítr. Snažím se zužitkovat své půlroční otužování a většinu času jdu jen v tričku a kraťasech, ale když začne pršet a místo kapek padají ledové krupky, nakonec i já oblékám dlouhý rukáv. Terén je čím dál tím těžší (Rakušané asi šetří na řetězech, protože nemáme k dispozici ani jeden) a počasí čím dál tím víc přituhuje. Několikrát si myslíme, že  už musíme být na vrcholu, jenom abychom zjistili, že za ním je pouze další výšlap. Ve chvíli, kdy se kolem nás začnou tvořit sněhová pole a na trávě se povaluje led (který mimochodem skvěle zahání žízeň). Konečně vidíme rozcestník – světélko na konci tunelu – který nám sděluje, že je to ještě přes 100 výškových metrů k vytouženému cíli…

Příchod k velkému kříži, který je na vrcholu, se setkává s bouřlivým jásotem. Zároveň jsem také rád, že jsem si vzal k srdci radu z minulého dne… Všichni tři už toho máme plné zuby, jsme promrzlí, mokří a unavení. Proto ani moc neřeším společné vrcholové foto, rychle něco cvakneme a snažíme se co nejdříve dostat ze sněhové sprchy, kdy se nám led zapichuje do odhalených částí těla jako jehličky. K obědové chatě se dostáváme asi po hodině a půl chůze, znatelném oteplení a těžkém nezájmu býčka v ohradě. Jen rychlá svačinová pauza a pokračujeme dál, jelikož chceme stihnout místní obchod, který o půl sedmé zavírá a já už mám dost sladkých jídel (ano, slaná jídla jsem těžce podcenil).

Plato 10 vajec, cibule, máslo, pár kaiserek a vzhůru k plotně (kdo zná mé kuchařské umění teď jistě ocení statečnost obou děvčat). Na první pokus se mi podaří máslo připálit hned jak se dotkne pánve, ale na druhý už dělám omeletu s jistotou v ruce, takže si můžeme dopřát pořádnou teplou večeři (těch 7 vajec bylo fajn…). Následuje pár drinků, sledování německých pohádek a vzhůru do postele, prohřát alespoň trochu tělo a připravit ho na zítřejší výstup, který má být údajně ještě náročnější, než dnes…

spital-8

3. den
Předposlední den výpravy začíná klasicky – snídaní, sprchou, německy dabovaným My Little Pony a nepříznivým počasím. Poslední jmenované je důvod, proč měníme plán a jelikož moje aura přitahující špatné počasí zasáhla celou naši okolní oblast, musíme operativně změnit dnešní plánovaný výšlap na Großer Buchstein a dojet asi 80km k jezeru Traunsee, kde na nás čeká hora Traunstein (1691 m.n.m.).

Už při příjezdu je jasně vidět, že horní část hory je, jak jinak, zahalena v tmavém mračnu, ale když už jsme tady… Jezero a jeho okolí je kouzelné samo o sobě a trochu mi připomíná italské Iseo, kde jsem byl nedávno. Velká vodní plocha, města podél a hlavně, všude kolem hory. Přezouváme se z cestovní obuvi do pohorek a vyrážíme po cestě směrem, kde tušíme začátek výšlapu. Ten skutečně po projití třemi tunely nacházíme, ale už z kraje to vypadá jako něco, co nebude brnkačka. Strmá stěna vzhůru, žebříky, lana a stupačky hned od začátku – prostě něco, co mi připomíná spíše ferratu než pěší stezku. Po chvilce usuzujeme, že toto nebude ta pravá cesta pro naši výpravu a moment, kdy minimálně moje ego dostává první políček (a že jich ještě bude), je ve chvíli, kdy se otočíme a paní v důchodovém věku vyráží směrem k vrcholu právě touto cestou…

Pokračujeme tedy dál v domnění, že vrchol nám pro dnešek zůstane zapovězen a míříme k asi 2 hodiny vzdálenému jezeru (a stejně tak vzdáleném restaurantu). Zbývá čtvrt hodiny k cíli (= k obědu), když se po levé straně objevuje další cesta vzhůru a navíc vypadá schůdněji. Ukazatel neúprosně hlásí 2.5 hodiny a tak se musím smířit s tím, že na jídlo si ještě chvíli počkám a láduji se alespoň kokosovou müsli tyčinkou.

Ihned po vyjití potkáváme dva Němce se psem a překvapeni jejich čtyřnohým doprovodem se ujišťujeme, jak náročný je výstup a jestli skutečně jde pes celou cestu s nimi. Utvrzeni v tom že ano a že cesta obsahuje místy žebříky a lana, ale nic nebezpečného, pokračujeme dál. Skutečně, výstup je to vcelku pohodový, cesta upravená a udržovaná a čím jsme výš, tím lepší máme výhled na údolí pod námi. Cestou potkáváme poměrně dost lidí, od tělnatějších žen po postarší pány a ti všichni mě utvrzují v tom, že to přeci musím v pohodě zvládnout. A skutečně, nahoru se jde opravdu v pohodě, ve vyšších polohách, kdy už jsme na holé skále, přijdou vhod lana, žebříky a do kamene vytesané schody.

Příchod na vrchol hory je ve znamení (jak jinak) mlhy, ale jinak vůbec nefouká a neprší a na vršku panuje naprostý klid. První naše kroky vedou do novější ze dvou horských chat, kde si konečně dáváme oběd – holky dobře vypadající gulášovky a já polévku s játrovými knedlíčky a debrecínskou klobásu a křenem, hořčicí, chlebem a bramborovým salátem (no jo…). Na několik minut máme štěstí, mraky se rozejdou a naskytuje se nám tak krásný výhled na celé jezero a okolní hory. Úplný vrchol však leží ještě asi o 100 metrů výš a tak se se Zůzou vydáváme na poslední výšlap, zatímco Jaruška bere roli hlídače základního tábora.

Vršek je víceméně formalita, mlha je všude kolem a tak vrcholovka mohla být klidně focena dole před šedým plátnem a nikdo by nepoznal rozdíl… Vracíme se zpět do „základního tábora“ pro zbytek družiny a cestou navigujeme skupinu Čechů, jak se mají dostat k jezeru. Stejnou cestou o několik minut později půjdeme i my a vzhledem k tomu, že vím, co mě čeká, si dávám Vítězný doutník a užívám si poslední klidné chvilky…

Kdo jde nahoru, musí taky dolů a bohužel, nejde s tím dělat… Ještě na vrcholku pouštíme před sebe dalšího postaršího pána, který má očividně v plánu celý kopec seběhnout a za chvíli nám mizí z dohledu. Další z dohledu mizí Zůza a pak také Jaruš a já tak můžu oficiálně přijmout hodnost „Brzda výpravy“. Ano, sudičky mi totiž daly do vínku nejen velkou lásku k horám, ale také strach z výšek… Super kombinace, děkuju! Po holé skále tedy sestupuji stylem „prdeláč“, tj. většinu času na zadku a spouštím se na nižší stupínky s doufáním, že právě ten kamen nebude uvolněný nebo uklouzaný. Nahoru i dolu občas pouštím skupinky německých důchodců a moje ego dostává jednu facku za druhou. Lezu dál a najednou, proti mě, pes. „Sakra, čím to tu psy krmí? To už je druhej!„. Ego právě dostalo kopačku na solár a tak se alespoň několik následujících metrů zabavuji myšlenkou, jestli by podobného výkonu byl schopný i trénovaný mops. Vědom si toho, co za blbosti to řeším si alespoň občas užívám výhled a pomalu se sunu dolů. Ze skalní zatáčky se vynořuje Němec v klasickém kroji a dřevěnou hůlkou a moje ego už leží v kaluži krve kdesi v koutě. Utrpení se pomalu blíží ke konci když dosahuji hranice lesa, kde se mezi stromy přeci jen cítím jistěji. Místy i popoběhnu a snažím se alespoň symbolicky dohnat holky pode mnou.

S ubývajícími výškovými metry slyším pod sebou hlasy – jsou to ti Češi, které jsme potkali nahoře. „To je moje šance!„, zrychluji, ale těsně za skupinou blbě došlápnu na kořen a cítím lehké křupnutí v kotníku, který jsem si před pár měsíci nakřupnul na kruháči a nenechal asi úplně zahojit. Trocha tlumených výkřiků, nadávek a naštěstí můžu pokračovat dál. Už o mně vědí a rovnají se ke straně. Lehce povýšeným „díky“ se snažím dát najevo, že si vážím toho, že mě nechtějí brzdit i když mi po chvilce dochází, že ty holky, se kterými jsem byl nahoře, už kolem nich prošly před nějakým časem a tak jím musí být jasné, že já tu rekordy v rychlosti sestupu netrhám…

Těsně u cílového můstku dole doháním Jarušku a společně tak probouzíme Zůzu, která si dává na lavičce asi půl hodinový šlofík. Následuje už pouze cesta zpět k autu, lehké osvěžení nohou a cesta se staženými okénky zpět na chatu, kde večeříme, koukáme na film a padáme do postele…

spital-15

Cesta zpět
Poslední ráno je ve znamení bolavých stehen, namožených kolen a balení. Účet, který nám předkládá paní domácí, je psán na jakousi „Saroslavu“, která podle adresy bydlí o dva vchody vedle mě, ale formality neřešíme, loučíme se a vyrážíme směr domov.

Za menší zmínku stojí, že se nám porouchává GPS a tak musíme využít naše mobilní zařízení, čímž je Zůza nejspíš natolik rozladěna, že nám názorně potvrzuje rčení „Barva na semaforu není zeď“ a k mému lehkému znepokojení začíná silniční pravidla rozdělovat na ty, co jí dávají smysl a má cenu je dodržovat a na ty, která ne. Jinak ale cesta domů probíhá bez problému, se zastávkou v McDonaldu a v Berouně nasedám na vlak a uháním směr Praha…

Tak to je vše. Tedy, ne tak úplně… Chcete určitě vědět, jaká je moje nejoblíbenější horská věc. Tak tady to máte – vysokohorské latríny.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *