Prázdniny v Římě

Není čas ztrácet čas a další výlet za hranice naší vlasti je tu. Tentokrát však (s trochou nadsázky) především jako průvodce a tlumočník, protože rodiče dostali k narozeninám 5-ti denní pobyt v Římě, kde jsem již dříve byl a je tedy mým úkolem odbourat jazykovou bariéru, ukázat zajímavá místa a sníst tolik zmrzliny, kolik se jen do nás vejde…

Vzhůru do oblak a do Věčného města
Při výběru způsobu dopravy, kdy se do „ringu“ proti sobě postaví letadlo a s dobou letu 1,5 hodiny a autobus s dobou jízdy nějakých 15 hodin, není moc prostoru na debatování o jasném vítězi. Opět svěřuji naši přepravu maďarskému WizzAiru a i když vlastní nedbalostí málem nestihneme uzavření brány na letišti asi o 5 minut, v 11:00 už sedíme v letadle na ranveji, dostáváme povolení ke startu a míříme vstříc novým zážitkům.

Umístění sedadel nám moc nepřeje, sedíme přímo nad křídlem a i když se můžeme kochat jeho detaily, výhled dolů na krajinu je přeci jen záživnější… Na letišti Ciampino přistáváme po cca hodině a půl letu a už při výstupu je jasné, že předpověď počasí nelhala, moje aura přitahující špatné počasí tentokrát není tak silná a čeká nás několik opravdu teplých dní. Ihned na letišti kupuje Roma Pass, který sice hodláme aktivovat až zítra, ale alespoň ho nebudeme muset shánět ve městě. Dopravu do centra řešíme kombinací autobus + vlak, kdy za celkovou cenu 3.20€ dostáváme asi za půl hodiny na nádraží Termini. Od této chvíle pro dnešek už jenom po svých…

První kroky vedou k bazilice Svatého Kříže v Jeruzalémě (tak se jmenuje, jinak jsme pořád v Římě), který má jako titulární kostel kardinál Vlk. Dalšími zastávkami jsou Lateránská bazilika (což je papežův kardinální kostel) a bazilika Santa Maria Maggiore, kde má náhrobek architekt a sochař Bernini. Lístek na MHD nám ještě dnes neplatí a chceme vidět co nejvíce z města, jen trochu proklínám zvolenou obuv, ale na druhou stranu jsme rádi, že nás WizzAir limituje jen na malé palubní zavazadlo, protože s nimi procházíme dobrých 10 km městem. Poslední část dnešních prohlídek vede kolem Caracallových lázní a Circo Massimo, ze kterého je nyní spíše už jen pláň a podle všeho i dráha pro terénní autíčka na ovládání. Miska s ovocem zakoupená v pouličním stánku nám dodává alespoň trochu nezbytné energie…

Pak už následuje jen táhlá cesta na ubytování. Nahlášený příchod v 18 hodin se o cca čtvrt hodiny posune, nicméně ničemu to nevadí, protože paní (či slečna?) uklízečka má zrovna čerstvě vytřeno a podlaha teprve schne. Ukazuje se, že místo hotelového pokoje máme k dispozici pokoj s balkónem v prostorném bytě, který s námi sdílí ještě dva mladí kluci, což ale vůbec nevadí, jelikož kluci tu skoro nejsou a byt je zařízený lépe než kdejaký hotel.

Ač unavení, jsme také hladoví, a to je přeci jen silnější motor, takže vyrážíme omrknou místní podniky (kde se zastavujeme na nudle), obchody (kde kupujeme víno, ciabatty se šunkou a sýrem a preclíky) a také večerní vatikánské náměstí Svatého Petra, které je krásně osvětlené. Po návratu do našeho dočasného domova už jen usedáme na balkóně se sklenkou vína a miskou preclíků a po chvíli se ubíráme do postele, nabrat síly na další den…

2. den – Andělský hrad, Koloseum, Forum Romanum a Palatino
Noci jsou chladné?„, zeptal by se nejspíš Limonádový Joe. Ne! Je vedro jako pra…, teda pardon, hodně velký! Ve tři ráno mě budí pot na zádech a jediné, co mi umožní další spánek je studená sprcha. Na spánek obecně si ale stěžovat nemůžeme, jelikož si přispíme a vstáváme někdy kolem 8. Snídani máme nachystanou v kuchyni a několik croissantů s marmeládou mizí v našich útrobách. Letmo se též zdravíme s našimi „spolubydlícími“ a vyrážíme do města.

Naše první kroky vedou přes Vatikán k Andělskému hradu, kde aktivujeme naše Roma Pass kartičky a využíváme tak první volný vstup a přeskočení fronty (šetříme tedy nejen čas, ale také 10€ každý). Pevnost sloužící k ochraně papežů je zajímavá nejen svým zevnějškem a vnitřní expozicí (kde jsou např. dobové zbraně a katapulty), ale také výhledem – na jednu stranu na náměstí Svatého Petra, na druhou na Památník Viktora Emanuela II. s vykukujícím Koloseem. Tam také vedou naše další kroky, s menší odbočkou k Pantheonu a do jedné výborné zmrzlinárny, kde ke dvěma kopečkům dostáváme i šlehačku navrch a oplatek…

Alespoň trochu posilněni procházíme Památníkem a dále už míříme za Koloseum, kde si v blahé paměti z minulého roku pamatuji dobrou restauraci s obědovým menu za rozumnou cenu. Italský styl obědů je mi velice sympatický – jednak bruschetta je jako předkrm výborná, druhak se mi líbí větší počet menších chodů a celkový velice poklidný průběh stolování. Naštěstí se moje paměť ukázala jako zachovalá a skutečně tak usedáme k obědu a kocháme se výhledem na arénu.

Při její návštěvě využíváme druhého volného vstupu z našich Roma Pass karet a obcházíme tak minimálně hodinovou frontu na normální lístek. Samotné Koloseum člověka prostě nadchne, jedná se o monument nejev zvenku, ale i zevnitř. Opět procházíme vše, co se dá a představujeme si, že na tomto místě, „pár“ set let dozadu, umírali gladiátoři pro pobavení římského lidu.

Součástí vstupu do Kolosea je také Forum Romanum a Palatino, kde, jak taťka několikrát poznamená, „kráčela historie“ a tak se samozřejmě vydáváme i na jejich prohlídku. Obecně se role průvodce ujímá spíše on, takže na mně už zůstává hlavně jazyková bariéra a konzumace zmrzliny. A vzhledem k tomu, že i jazykově se snaží vystačit si sám, se mojí prioritou stává především ta zmrzlina. Zbytky ruin a cest, po kterých kráčeli vojáci z vítězných tažení, to vše nyní vidíme i my. Jen si trochu zapomene hlídat čas a tak jsme z Palatina vyprovázeni s tím, že už zavírají. Tím náš dnešní naplánovaný program končí a zbývá se už jen přesunout na druhou stranu Tibery, na pokoj a koupit si něco k večeři. Bohužel, čas nehraje pro nás a k obchodu přicházíme asi 10 minut po zavíračce, ale přes prvotní paniku a menší pokles morálky narážíme na malou pizzerii, takže využíváme jejích služeb a s již plným břichem se vracíme zpět na byt, kde opět relaxujeme, posedáváme na balkóně a odebíráme se ke spánku…

3. den – Vatikán, Via Appia, Caracallovy lázně
Druhá noc už není tak teplá jako první – zlý jazyk by jistě namítl, že tomu dost pomohly otevřené dveře na balkón… Nicméně vstáváme kolem 7. a v 9 (tj. čas, kdy jsme vstávali včera) už jsem na cestě směr Vatikán. K němu to máme sice asi 15 minut pěšky, ale i tak se vezeme místní MHD, u které člověk nikdy přesně neví, kdy pojede a jestli se za jízdy nerozpadne.

Samotné náměstí není takhle dopoledne ještě tak přeplněné, takže fronta pro vstup do Basiliky svatého Petra ubývá vcelku rychle. Samotná basilika je … wow! Hned vpravo u vstupu je Michelangelova Pieta, bohatě zdobená mramorová podlaha, sochy na stěnách, zdobený strop… Těžko se to popisuje, musí se to vidět.

Nekončíme ale jen prohlídkou vnitřku, další naše kroky (přesněji 551, podle počtu schodů) vedou na vrchol kopule. Odměnou za tento výšlap je nádherný výhled na celý Řím a Vatikánské zahrady. Jsem rád, že jsem ošklivé počasí a nulovou viditelnost tentokrát nechal doma a můžeme si tak vychutnat celé město jako na dlani.

S blížícím se časem oběda se přesouváme zpět na byt a poučeni ze včerejšího zavřeného obchodu nakupujeme jak na oběd, tak na večeři a zítřejší dopoledne. Po obědě menší siesta na pokoji a vzhůru zpět do města – protože válet se můžeme doma (ač to není tak úplně z mojí hlavy, klíďo bych se ještě chvíli válel).

Na programu čtvrtečního odpoledne je procházka po Via Appia – kdo viděl nebo četl Quo Vadis teď jistě ví, o čem je řeč, těm ostatním bude prozatím muset stačit informace, že se jednalo o jednu z nejvýznamnějších silnic Říma a doporučení, ať se podívají nebo si přečtou zmíněný román. Po cestě narážím na prodejnu s tabákem a můžu si konečně pořídit Vítězný doutník – tentokrát italského původu a s doporučením majitele (který odmítá akceptovat fakt, že italštinu jsem se na škole neučil a pořád na mě mluví svojí rodnou řečí), že tenhle je opravdu síla. Procházka po cestě je to příjemná, i když kolem nás stále jezdí auta a při návratu máme opět možnost okusit italské MHD, které se jezdí tak nějak jak se mu zachce, a tak i zpět šlapeme pěšky a míříme improvizovaně ke Caracallovým lázním.

Viděli jsme Koloseum i Památník Viktora Emanuela II., takže tušíme, že si staří Římané potrpěli na velké stavby. I tak ale člověka zaskočí, jak obrovskou stavbu byli schopni a ochotni postavit jako lázně. I když vstup stíháme těsně před zavírací dobou, i tak si je stihneme pohodlně projít a můžeme tak obdivovat práci 9000 dělníků.

Naše poslední kroky míří do čtvrti Trastevere, což je osobně moje nejoblíbenější část Říma (když samozřejmě vynechám památky). Příjemné prostředí, bary a restaurace otevřené do ulice, pouliční stánky a přitom žádní černoši prodávající, zajisté pravé, Louis Vuitton kabelky a podobné. Čtvrtí se procházíme stylem „tak teď třeba zahneme tady“ a mě osobně dosti potěší i to, že na jednom náměstí narazíme na – italského mopse, který se nese jako pán.

Večer na pokoji už je opět jen ve znamení relaxace a posezení na balkóně s lahvinkou vína a Vítězným doutníkem.

4. den – Villa Borghese, Santa Maria del Popolo, Fontana di Trevi
Dnešní noc byla příjemná, především co se usínání týče. Možná za to může ten italský doutník, co jsem měl večer, možná ta klimatizace, kterou jsme zjistili, že máme na pokoji… Ano, je to příjemné usínat ve vychlazeném pokoji… Jen škoda, že klimatizace byla na noc vypnutá, takže jsem se opět v noci vzbudil s krůpějí potu na zádech…

První kroky posledního výletního dne směřují do parku Villa Borghese, kde však přicházíme pouze k jezírku, pár fotek a pokračujeme dále, do baziliky Santa Maria del Popolo. Ta ve svých útrobách skrývá především dva Caravaggiovy obrazy – Ukřižování sv. Petra a Obrácení sv. Petra, kvůli kterým sem také jdeme. V Říme je ale jinak problém zatočit nad hlavou s mrtvou kočkou a netrefit přitom památku, tak přeskočím výčet dalších několika kostelů, nalezišť a památek a v rychlosti zmíním jen Španělské schody, které jsou však zrovna zavřené a zastávku u Fontana di Trevi, která se, na rozdíl od minulého roku, již neopravuje, takže i u jí si můžeme vychutnat a zvěčnit na několika fotografiích. Pak už ale míříme směr byt, osvěžit tělo i ducha a vyrážíme směr Trastevere…

Program už je pouze relaxace, dobré jídlo a pití a symbolické rozloučení s Římem. Příjemná vícechodová obědo-večeře, zmrzlina, drink v místním baru a procházka po nábřeží a čtvrtí, která nám prostě učarovala. Jako správní muzikanti navštěvujeme ještě kostel zasvěcený Sv. Cecilce – patronce všech muzikantů. Poslední posezení na jednom z náměstí, sledování místních umělců a vzhůru na autobus, který ale netrefujeme úplně přesně a musíme tak operativně vystoupit dřív, než nás zaveze do námi neprobádané části Říma. Pěšky se pomalu procházíme vstříc Bazilice Svatého Petra, procházíme Vatikánem a už nám nic nebrání dorazit na byt, dát si Vítězný doutník, dojíst těch pár křupek, co zbylo od včerejška a uložit se ke spánku, nabrat síly na zítřejší cestu zpátky…

Zpět do Čech
Místnost klimatizovaná na 25°C je na spaní vážně super, mnohem lepší než rozpálený pokoj, kde se člověk budí neustále horkem. Člověk by si nejradši nafackoval, že si té krabičky od klimatizace na stole nevšiml dřív… Dáváme jen rychlou snídani, jelikož kuchyni na většinu rána zabrali naši noví spolubydlící z vedlejšího pokoje a vyrážíme směrem na metro, které nás odveze na hlavní vlakové nádraží Termini.

Po cestě ještě děláme poslední kulturní zastávku v kostele Santa Maria della Vittoria a i když je interiér kostela celkově bohatě zdobený, hlavní „atrakcí“ je socha Extáze od Lorenza Berniniho.

Poté už ale nic nebrání cestě na letiště. No, tedy, skoro… K automatu na jízdenky přicházíme v 10:23 a další vlak odjíždí v 10:28, případně až za další hodinu. Ani pořádně netušíme, odkud nám to jede, ale tak zkusit se má všechno, kupujeme lístky a vybíháme směr nástupiště. Štěstí nám přeje a když vběhneme do vlaku, dveře se zavřou a dá se ihned do pohybu. Čtvrt hodiny vlakem, 10 minut autobusem a stojíme opět před letištěm Ciampino, na které jsme před pár dny přilétli. Mamku nejvíce lákají obchody v bezcelní zóně a tak potlačuje únavu a hlad podobně, jako taťka během procházení Říma. A já, já si sedím u brány a píšu tyto řádky.

Let probíhá bez problému, žádné zpoždění se nekoná a až na slabší turbulence ke konci se neděje nic zásadního. Přistáním v Praze tedy končí šťastně naše výprava do Věčného města…

Mohlo by se vám líbit...

komentáře 2

  1. veggie napsal:

    Alkohol a doutníky? Už zase? 😀 Jinak moc pěkný článek 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *