Moje zkušenosti se spánkovou paralýzou

Spánková paralýza je stav, kdy si mozek…„. No jo, takto začíná kdejaký článek na (minimálně českém) internetu o spánkové paralýze. Tomu bych se chtěl vyhnout, ale koho zajímá nějaký „úvod“, nechť využije služeb Wikipedie nebo Googlu. Spíš bych si chtěl na jedno místo sepsat různé poznámky a myšlenky, které o tomto stavu mám.

Jak si spánkovou paralýzu představit jako někdo, kdo ji nikdy nezažil? Zatím nejlepší ztvárnění, které se nejvíce shoduje s mým zážitkem, jsem viděl v „dokumentárním“ hororu The Nightmare / Noční můra:

spankova-paralyza

Poprvé jsem se s ní setkal cca před rokem, kdy jsem zkoušel stravovací systém, kdy jsem vstával kolem půl 6., nasnídal se a šel ještě na hodinu spát. Onoho „osudného“ rána jsem byl na bytě sám, což ještě umocnilo celkový zážitek…

Tak jo, je na čase vstát a jít zase do práce.“ Otevírám oči, ale něco je špatně. Ležím na boku a koukám skrz mezeru mezi nočním stolek a monitorem na dveře, které jsou otevřené do kuchyně. V tom spatřím dvě poloprůhledné nohy, jak vcházejí do pokoje a jdou směrem k mojí posteli. Snažím se zakřičet – bez výsledku, ústa se ani nepohnou. Snažím se pohnout rukama – opět bez výsledku. Ležím bez možnosti pohybu, srdce buší na plné obrátky a po celém těle mám husí kůži. Nemohu se zbavit pocitu, že ta poloprůhledná bytost mi přišla ublížit. V tom se proberu a mohu se opět hýbat. Nevím, co se stalo, a tak jsem ještě celé ráno dost nervózní a čekám, jestli se mi stinná postava ještě ukáže…

Asi tak by se dala popsat moje první zkušenost se spánkovou paralýzou. Na první zažití, kdy člověk neví, o co jde, to vážně není žádné porno… Tou dobou jsem vůbec netušil, že něco takového existuje, proto ani druhý incident, o pár dní později, nebyl nic extra příjemného…

Probouzím se, ale oči mám stále zavřené. Ležím na zádech, nic neobvyklého. Tedy až na ty slabé kroky, které slyším – což je dost divné, protože na bytě nikdo, kromě mě, není. Nemůžu se pohnout. „Cože? To už je tu zase ten stav jak před pár dny?“ V tu chvíli jsem přesvědčený o tom, že těsně před mým obličejem je někdo další a ze vzdálenosti pár centimetrů kouká do mých zavřených očí. Prostě ho cítím. Snažím se zakřičet „O co ti jde?„, ale ústa se ani nepohnou. Ze znehybnění se po chvíli probírám a když zjišťuji, že jsem schopný hýbat ústy, otevírám i oči a ujišťuji se, že v pokoji nikdo, kromě mě, není…

Druhé zažití bylo o něco kratší a méně děsivější, protože jsem měl jednak zavřené oči a také už jsem trochu věděl, „do čeho jdu“. Stále jsem ale nevěděl, jak se tento jev jmenuje a jak si ho mám vysvětlit. Týdny plynuly a až jednou mimoděk, při sledování Top 10 Facts jsem narazil na díl o snech, kde mimo jiné pojednávali o spánkové paralýze (fakt začíná v čase 3:11). Super, tak už vím alespoň název…

Tou dobou mě tento jev začal nesmírně fascinovat. Hned z kraje bych rád vyjasnil, že si tu nehoním triko nad svojí nebojácností – horory pro mě ještě nedávno představovaly zapovězený žánr a moje bujná fantazie dovedla v sériového vraha přetvořit i ve větru šumící listí. Ale zajímá mě také psychologie, fungování lidského mozku a obecně věci, kterých je schopné lidské tělo a paralýza mi prostě svým divně tajemným způsobem učarovala. Pročetl jsem všechny možné články, teorie jak vzniká, jak se jí vyhnout, příběhy lidí, kteří ji zažili… A vážně dost pokřiveným způsobem ve skrytu duše doufal, že ještě budu mít tu čest si ji vyzkoušet…

Když si člověk něco přeje, asi se mu to splní. Několik měsíců jsem měl klid, ale nakonec se mi mé „přání“ vyplnilo a jednu noc jsem měl opět možnost zažít strach ohrožení.

Taková ta typická letní horká noc. Peřinu mám na sobě spíše jen pro formu a většinu zad mám odkrytých. Ležím zády do pokoje a najednou cítím, že za mnou někdo stojí. Po celém těle mi naskoč husí kůže a cítím, jak mi po odhalených zádech jede cizí ruka. Snažím se rozhýbat prst na ruce a poměrně rychle se mi to daří, takže se probouzím do prázdného pokoje.

Zážitek to však nebyl až tak silný, jako ten, co se mi udál naposledy…

Klidná noc, spím jako špalek. Poslední dobou hodně trénuji, připravuji se na závody a tělo mi dává trochu najevo, že by užilo více odpočinku. Ze spánku se probouzím opět se zavřenýma očima. Vím naprosto přesně, co mě teď čeká… „Tak, a je to tady.“ Moje první reakce je, že se snažím hýbat prstem u ruky. Funguje! Dost divný, ale asi se mi to podařilo zahnat. Otevírám oči a vidím, že ležím na boku a koukám do opěradla na gauči, na kterém spím. Opět upadám do spánku…

Najednou sedím. Opřený o opěradlo, na které jsem před chvílí koukal. Oči nasměrované otevřenými dveřmi do protějšího pokoje. „Nechal jsem je otevřené? No, asi jo.“ Husí kůže a ledový mráz po celém těle. Při pokusu o pohyb prstu se ukazováček nepohne ani o milimetr. „Tak na druhý pokus už se vší parádou.“ V protějším pokoji se objevuje černý stín. Nemá obličej, popravdě nevím, jestli má vůbec spodní část těla. Koukám na něj, on upřeně na mě. V tu chvíli se rozletí a letí přímo proti mě. Vím, o co jde, vím, že mi nic nehrozí, ale stejně je to pocit krajně nepříjemný. Těsně před mým obličejem se zastaví, po chvilce zmizí a já se probouzím, opět s hlavou nasměrovanou do opěradla gauče a v horizontální poloze…

Co si z toho vzít? Těžko říct,  nevěřím tomu, že se jedná o nějaké propojení dimenzí, o démonické síly nebo něco nadpřirozeného. Věřím, že všechno to vzniká někde v hlavě a nemá to přesah nikam dál. To je na tom pro mě snad to nejzajímavější – čeho a proč je moje hlava schopná a co si z toho můžu vzít. Pokud mě totiž při čtení The Sleep Paralysis Report něco zaujalo, byla to jedna z recenzí na jejím konci:

People who suffer sleep paralysis inevitably focus on their fear and discomfort, but rarely do they recognize that this strange experience also holds a huge potential for mind/body growth and enlightenment.

Mohlo by se vám líbit...

1 odpověď

  1. Zuz_yolo napsal:

    Interesting!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *