Klánovický Terénní Půlmaraton 2016

Nebezpečí přihlašování na závody několik měsíců předem je v tom, že si člověk říká věci typu: „Tou dobou budu o dost lehčí, to je v pohodě„, „V té době budu mít naběháno dost, to je v pohodě“ a podobné. Jenže pak nadejde den závodu, máte pořád +- 105 kilo, na poslední běžecký trénink už si ani nepamatujete a najednou stojíte ve startovním koridoru a odpočítáváte vteřiny do startu…

Tak asi takhle by se dal uvést Klánovický Terénní Půlmaraton 2016, kterého jsem se zúčastnil. Nejsem žádný extra běžec, nijak extra mě běh nebaví a co si budem nalhávat, se svojí tělesnou stavbou pro něj ani nemám nic moc předpoklady. I přesto ale mám rád výzvy a půlmaraton je přeci jen zajímavější než obyčejná „desítka“…

Na start vyrážíme s kamarádkou Gabčou s dostatečným předstihem. I když máme registrační čísla už vyzvednutá, nechceme nechávat nic náhodě a tak extra čas věnujeme procházením areálu závodu, posloucháním ostatních závodníků stěžujících si na to, že „pod hodinu čtyřicet se prostě ne a ne dostat„, lehkému proběhnutí a „toitoikám“. Blíží se pravé poledne a tak se přesouváme do startovnímu koridoru, odpočítáváme poslední vteřiny a vyrážíme na 21km trať…

ktp-beh

Hned ze začátku se Gábě podaří držet mě na uzdě a nepřepálit start, na co jinak obyčejně v závodech doplácím. I tak se jí ale čas 6:10 min/km zdá až moc. Chytáme docela pohodové tempo, které se zdá jako udržitelné po celou dobu aa běžíme.

Ze závodu musím vypíchnout dvě věci – skvělou organizaci a nádherné prostředí. Na trati je 5 občerstvovacích stanic s vodou, ionťáky a na většině i s drobným občerstvením v podobě ovoce a musli. Za to startovné dobrý servis. Trať je dobře značená a na všech křižovatkách je fandící pořadatel. Druhou věcí je přiroda, kterou se běží – Klánovický les je nádherný a podzimní atmosféra s padajícím barevným listím to ještě umocňuje. Velice si pochvaluji také to, že až na pár výjimek skutečně běžíme po hliněném povrchu a nemusím si ničit klouby na betonu.

Když už jsem u těch kloubů, jo, prostě moje váha není „úplně“ běžecká a můj minimální běžecký trénink tomu nepřidá, takže první co, tak začínám cítit kolena. Nic vážného, žádné píchání, jen prostě cítím, že na ně došlapuji víc, než se jim líbí. Kolem 15. kilometru se ještě na chvíli ozve levá kyčel, ale přejde stejně rychle, jako přišla a tak poslední kilometr zrychlujeme tempo a snažíme se dostat časem pod 2 hodiny…

… což se nám, čistě techniky, povede! Metu 21 kilometrů totiž ubíháme v čase 1h:59m:51s. Závod jako takový má ale o pár set metrů víc, takže výsledek v cíli je asi půl minuty po. To mě ale moc netrápí, pro mě je důležitý ten výsledek na 21km.

half-marathon

Ihned po doběhnutí mi začínají tuhnout nohy, ozývat se lehké křeče, no prostě taková ta pozávodní klasika. Teď pár dní si budu asi vyčítat, proč na takovéto závody lezu. Za týden ale budu opět připraven se na nějaký, s patřičným předstihem, přihlásit.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *