Jak jsem kupoval auto

Nikdy jsem nebyl extra velký fanoušek automobilů. Jasně, na pěkné auto se člověk rád podívá a zasní se se slovy „Hm, tak to bych si nechal líbit„, ale nijak víc jsem se ve volném čase o auta nezajímal. Pro jízdu po Praze si myslím, že je výhodnější (a mnohdy i rychlejší) MHD a na mé občasné cesty domů na Vysočinu stačil vlak nebo autobus, kde si člověk alespoň může v klidu číst, programovat, psát… Ale časy se mění, doba i můj věk jdou nezadržitelně dál a tak dozrál čas, abych si i já pořídil nějaký ten svůj vlastní samohyb.

Jak jsem již předestřel v úvodu, na autech zvládnu posoudit barvu, počet kol a vzhled interiéru, proto by byla hloupost vybírat auto sám. Poprosil jsem tedy dva kamarády, kteří se vyznají o poznání lépe a nastínil, že bych si představoval něco, co málo „žere“, je to levné na údržbu a nebudu do toho během prvního roku muset investovat znovu pořizovací cenu na opravách. Cenu jsem stanovil na +- 30.000 Kč.

Hned ze začátku jsme zavrhnuli autobazary a soustředili se pouze na soukromé prodejce. Začalo prohledávání online bazarů, především tedy Bazoše a Sbazaru a hon na to pravé auto. Jelikož rozpočet byl nastaven jak byl, osobní zkušenosti jednoho z kamarádů nabízely Peugeot 106. Malé sportovní vozítko, příjemná spotřeba, nijak závratná cena náhradních dílů. A skutečně, v jednom z inzerátů jsme narazili na modrou „106ku“. Cena však byla lehce nad rámec a čím více jsme o tom přemýšleli, tím více negativních bodů se ukazovalo. Nebudu zde polemizovat o kvalitě francouzských aut, našim slouží 206 SW již 12 let bez problému, ale v případě 106ky se přeci jen jedná trochu o krabici, která není stavěná na velikou výdrž v případě havárie. A vzhledem k ceně, za kterou byla prodávána jsme se dohodli, že se zkusíme mrknout po něčem jiném…

Tím naše zraky stanuly na Octaviích. Jedničkových a pokud možno, v Combi verzi, jelikož rád cestuju a složená zadní sedadla mohou dobře posloužit jako provizorní hotel. Hledání 106ek bylo ukončeno a jediné, na co jsme se soutředili byly Octavie a pokud by se jednalo o opravdu povedený kousek, tak na VW Golf v combi verzi.

Jeden z prvních inzerátů se jevil velice slibně – cena 50.000 Kč, Elegance výbava, podle fotek ve slušném stavu. Když se však zpětně ohlédnu, mělo nám dojít, že něco bude špatně – inzerát psán jako jedna věta, neschopnost zadat správně telefonní číslo a navigace na místo prohlídky, kdy nás nejříve poslal do vedlejší vesnice a pak do vedlejší ulice. Při příjezdu na místo jsme ještě museli čekat 10 minut, než si prodávající něco vyřídí a pak až jsme konečně měli možnost auto vidět. Na otázku „Co tomu je?“ se nám dostalo „Nic tomu není„, ale když kamarád zaklekl k narezlému blatníku a zadrolil rez i ze spodku prahů, vytušili jsme, že to nebude jen tak. Prodávající (a zdráhám se říct majitel, jelikož se jednalo pouze o překupníka) začal mudrovat o tom, že pro něj jsou „oktávky za 50 jako rohlíky“ a že je zvyklý prodávat „Touaregy za půl míče„. Při pohledu na jeho outfit minimálně ze třetí ruky a „prestiže“ na nohou to budilo spíše tlumený úsměv než respekt ošlehaného obchodníka. Na otázku, jestli se můžeme jít kousek projet se zasekl a povída (a dovolím si citovat): „Chlapi … jakože jo … ale kupujete nebo prohlížíte? Víte co, já tady s váma nebudu hodinu onanovat pokud jenom prohlížíte. Pokud máte peníze, můžeme se jet projet, jinak s váma nebud ztrácet čas, mně sem jedou další lidi s korunama.“ To bylo asi vše, co jsme potřebovali o autě a jeho majiteli vědět a plus mínus v rámci slušného vychování jsme se s ním rozloučili. Tři zajímavosti: v inzerátu byly uvedeny zimní gumy za příplatek, ale při prohlídce už je auto mělo na sobě – bylo by je tedy asi potřeba automaticky odkoupit, nebo si auto odnést. Prodejce si na každé auto zakládá nový profil, ale lze dohledat jeho profily s negativním hodnocením. A „lidi s korunama“ asi nedojeli, protože auto i po dvou týdnech bylo stále k mání…

Následovalo několik týdnu procházení inzerátů, jejich hodnocení, telefonování majitelům a několik prohlídek. Padaly také návrhy na to koupit auto přímo v Německu, než přes nějaké překupníka. Všechna auta, která jsme ale měli možnost naživo vidět ale měla něco, co mi univtř říkalo „tohle není ono„. Až se konečně objevilo jedno auto v Rychnově nad Kněžnou…

Majitel ho sám rok aktivně používal, vyměnil na něm problémov součástky, technický stav v pořádku, žádná větší rez, solidní výbava. Domluvili jsme prohlídku, zeptali se na vše, co nás zajímalo, auto si projeli a poprvé sem cítil, že tohle je TO auto, které za to stojí. Zbytek byl už jen dílem „okamžiku“ – potvrzení koupě, domluvení přepisu, samotný přepis na úřadu a od té chvíle jsem spokojeným majitelem Škoda Octavia Combi 1.9TDI 66kW.

Auto jezdí perfektně, i když díky váze přes 1800kg je to spíše tank než sporťák, který při předjížení tlačí do sedaček. Na druhou stranu je to vynahrazené větší bezpečností. Motor je jeden z největších držáků, co v Octavii jdou najít, zadní dělená sedadla jdou sklopit tak, že si do kufru pohodlně lehnu na rovnou plochu a tempomat – to je hrozně super věc…

Mohlo by se vám líbit...

1 odpověď

  1. 2.12.2016

    […] výhoda pořízení automobilu osobního charakteru je fakt, že při cestování není člověk limitován pouze […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *