Eurotrip 2018

Když jsem již o dovolené přemýšlel, jaký prolog uvedu ke svému zápisku z výletu po Evropě, hlavní poselství neustále vyvstávalo: „Chybami se člověk učí.“ Mělo to své opodstatnění, o kterém se dočtete dále a jak s oblibou říkám: „I slepé uličky je potřeba prošlápnout.

Po minulých prázdninách, kdy jsem dovolené, kvůli změně zaměstnání, moc neměl, jsem se rozhodl, že letošní měsíční prázdninový blok dovolených jen neprosedím doma na zadku, ale podívám se někam do světa. Do mého hledáčku se nakonec dostaly německé Alpy, holandský Arnhem a trance festival Electronic Family.

I když jsem již několikrát cestoval bez plánu, plánování jako takové mě baví a tak jsem se (možná až zbytečně) podrobnému rozpisu věnoval několik dní. Jednodušší to bylo v tom, že jsem cestoval sám a tak jsem podmínky (spánek, strava, doprava…) mohl nastavovat pouze na sebe. Možná si říkáte, proč sám. Pokud mi ale doporučíte někoho, kdo:

  • rád chodí po horách,
  • se zajímá o historii výsadkářů,
  • poslouchá trance,

vyvážím vás zlatem. A pokud to navíc bude osoba ženského pohlaví, vyvážím zlatem sebe.

1. den – cesta a okolí Königssee
Probouzím se po nějakých slabých třech hodinách spánku. I když mám všechno naplánované a sbalené, stejně se večer před odjezdem dostavila lehká nervozita, která mi bránila v poklidném spánku. Přede mnou je zhruba 400 km jízdy autem a jelikož mám v plánu ještě tentýž den vyrazit do hor, není času nazbyt. První zastávka je ale v Českých Budějovicích, kde zrovna dovolenkují rodiče a tak se zastavuji na společnou snídani.

Čas ale neúprosně letí a tak musím pokračovat dál. Rakousko projíždím jedním tahem a kontrola dálniční známky až přímo na hranicích s Německem mě utvrzuje v tom, že těch 10 euro za „samolepku“ na přední okno nebyla marná investice.

Kolem poledne přijíždím do cílové destinace u jezera Königssee a hned první věc, která mě lehce znervózňuje, je přeškrtnutá cedule k lanovce na vrchol Jenner. Nicméně než můžu začít řešit případné změny v trase, musím zaparkovat auto (což řeší parkoviště přímo u jezera) a převléct se z cestovního do turistického (což je shodné s mým pracovním oděvem).

U vstupu do lanovky skutečně zjišťuji, že je v rekonstrukci a tak plán, že vyjedu nahoru a půjdu po hřebenu bere za své. Nahoru je to pěšky pěkných pár hodin a vzhledem k tomu, že se již den přehoupl do druhé poloviny, volím trasu v opačném směru s nadějí, že dojdu k jezeru Seeleinsee, kde mám naplánovanou první noc.

Neoddělitelná součást každé výpravy do hor je ona prvotní fáze, kdy se člověk musí vyhrabat z civilizace, po cestách a kolem velkého proudu lidí. A skutečně, lidí potkávám požehnaně a hned s jedním z prvních, který se mi lámanou češtinou představuje jako „Jonáš Nezlomný“ se bavíme o tom, jestli jsem v Alpách na výletě nebo (soudě dle uniformy) na válečné výpravě. Ujištěn, že se jedná pouze o soukromý výlet, mi přeje šťastnou cestu a každý se rozcházíme svým směrem.

I když jdu většinu cesty lesem, stejně se dají potkat pěkné vyhlídky na protější skály a pode mnou ležící jezero, po kterém jezdí výletní lodě.

Po několika hodinách chůze se dostávám částečně mimo hlavní turistický ruch a další cesty procházím víceméně sám, až narážím na roubenku s brigádníky, kteří se zde přes prázdniny starají o volně se pasoucí krávy. Výhled z jejich dvorku na protější stranu jezera je naprosto famózní, tak na chvílí usedám a výměnou za peníze od nich dostávám pár vychlazených německých ležáků. Dávám se do řeči s dalším turistou, který měl s přestávkou stejný nápad jako já a řešíme časové možnosti mého plánu.

To, že u jezera Seeleinsee je i teď přes den 10°C mi těžkou hlavu nedělá, spacák mám teplý. To, že je to nahoru ještě dalších pár hodin a soudě dle předchozí noci můžou opět přijít bouřky, už trochu ano. Společně tedy studujeme mapu a vymýšlíme záložní plán. A zde přichází první poučení: „Nikdy neplánujte horskou turistiku podle online map.“ I když člověk počítá s rezervou, odhadnout ji není jednoduché a navíc německé turistické mapy nejsou zrovna dvakrát nápomocné a neobsahují časové údaje u jednotlivých úseků. Proto nakonec volím možnost sestoupit o pár set metrů po stejné trase a najít místo na noc tak, abych ráno jen sešel k autu a mohl pokračovat dál.

Příhodné místo nacházím na jedné stráni s krásným výhledem na protilehlé vrcholy, takže rozdělávám karimatku, nacpávám dýmku a užívám si západ slunce. Před spaním si ještě k ruce (spíš jen tak pro pocit) chystám nůž a oddávám se sladkému spánku na čerstvém (a hlavně chladném) vzduchu.

Po dobrých osmi hodinách spánku si dávám ke snídani hovězí guláš s bramborem (…) a vyrážím zpět k autu. Jsem rád za dostatek spánku, protože mám před sebou poměrně dlouhou cestu do Holandska…

2. den – cesta do Arnhemu
GPS nekompromisně ukazuje skoro 9 hodin cesty. To by člověk ještě nějak zvládnul, problém je ono zdrcující vedro a také ucpané Německé dálnice (zpětně se dozvídám, že tento den byl na německých dálnicích jeden z nejrušnějších). I když si dělám improvizovanou odbočku na koupaliště, osvěžení stejně vydrží v rozpáleném autě jen pár minut.

Se západem slunce se situace trochu lepší a já zkouším několik odpočívadel, abych se podíval na nejdelší zatmění Měsíce, protože to další asi už nestihnu…

Cesta se nakonec kvůli dopravě protahuje na 13 hodin a s přelomem půlnoci na mě začíná padat únava. I když jsem již jen pár desítek kilometrů od cílové destinace Arnhemu, dostávám „geniální“ nápad dopřát si pár hodin spánku na odpočívadle. Nacházím jedno příhodné, prázdné, bez zbytečného osvětlení. Přerovnávám věci v kufru a rozhoduji se (konečně) vyzkoušet spací možnosti mého vozu. Jen to vedro. „Určitě bude dobrý nápad nechat si v okýnku malou škvíru na čerstvý vzduch.

Nebyl. Po hodině a půl spánku mě probouzí cizí ruka na těle. Za oknem stojící Němec se mě anglicky ptá, jestli nemám cigarety. „Nemám, nekouřím a zdar, chci spát.“ Jeho ruka opět prochází dírou v okně a mizí pod dekou, kterou jsem přikrytej. „Kurva říkám, že nekouřím, si myslíš, že ty cigarety schovávám pod dekou a nechci ti je dát?!“ Když mě při strkání ruky z okna celou dobu hladí, začínám tušit, že tady o cigarety asi nepůjde… Jeho pravá ruka se mi ztrácí ze zorného pole a v levé se objevuje telefon s pornografií, který mi přitiskne na sklo. Jeho přímá otázka „Můžu si hrát s tvým penisem?“ mě utvrzuje v tom, že tady o kuřbu cigaret určitě nepůjde. Pravá ruka navíc začíná konat vcelku pravidelný, mírně se zrychlující, pohyb. „Ty si ho honíš co?“ zní má řečnická otázka. „Jo, honím.“ bez okolku odpoví a na důkaz se natáčí z profilu. Se slovy „Kurva no to je noc“ se začínám soukat z kufru rozhodnut situaci řešit s hlavou nad úrovní jeho pasu. Týpek, zřejmě lehce zaskočen, bleskově sedá do vozu a mizí na noční dálnici ještě než se stihnu dostat ven. A zde přichází druhé a zřejmě nejzásadnější poučení. „Nikdy nespěte na německých odpočívadlech!“ Spěte v lesích, v horách, na loukách, klidně za zídkou u obchodu, ale NIKDY v Německu u dálnice!

Vytržen ze spánku startuji motor a přejíždím do Arnhemu, kde u jednoho parku dospávám chybějící hodiny…

3. den – Arnhem a Oosterbeek
Návštěva Arnhemu má pro mě symbolický význam. Byl totiž za druhé světové války dějištěm největší výsadkové operace – Market Garden. Procházím kolem mostu, o který se bojovalo, Airborne monumentu nebo kostela, který byl vybombardován. Představuji si, co se asi klukům honilo hlavou a jaké měli pocity. Uprostřed bitvy, bez epické hudby a zpomalených záběrů, jak to můžeme vidět ve filmech.

Další kroky vedou na hřbitov v Oosterbeeku, kde leží přes 1700 výsadkářů z bitvy o Arnhem. Genius loci se nedá slovy moc dobře popsat. Převlékám se do uniformy a vcházím na prázdný hřbitov. Postupně procházím kolem náhrobků, čtu si jména a také věk padlých bojovníků. Z většiny se jedná o kluky ve věku 19 – 24, takže mladší než já. Spousta z nich má na náhrobcích vyryté vzkazy od pozůstalých, manželek, rodičů… Sedám si alespoň na chvíli na lavičku v rohu hřbitova a věnuji všem padlým tichou vzpomínku.

Poslední cesta z druhoválečné části cesty vede do Airborne muzea, kde je vidět jednak dobová výbava a vyobrazené scény s figurínami, ale také „Airborne Experience“, což je možnost si v kulisách prožít boje o Arnhem. Vše začíná bojovým rozkazem na videu, pokračuje nástupem do makety letounu, „výsadkem“ a končí „bojem“ ve ruinách města.


Po prohlídce ještě čerpám inspiraci v místní nabídce knížek, procházím se k dalšímu památníku a pomalu se vracím k autu.

3. den – Electronic Family a cesta domů
Po, řekněme, klidnější zastávce mě čeká poslední zastávka, kterou je největší open air trance festival ve střední Evropě – Electronic Family. Letos mi z pracovních důvodů nevyšlo Transmission v Praze ani ASOT v Utrechtu a vzhledem k tomu, že se festival koná půl hodiny jízdy od Arnhemu, jednalo se o jasnou volbu.

Nějak extra rozepisovat se asi nemá cenu, jen sem rád, že jsem si zkusil velký venkovní festival, poslechl si oblíbené DJe a po dlouhé době slyšel kvalitní remix „Seven Nation Army“.

Po nějakých šesti hodinách v rytmu elektronické hudby se vydávám na poslední cestu, cestu domů. Rozhoduji se cestovat přes noc, jednak kvůli dopravě, ale také kvůli teplotě. Německo jsem rozhodnutý (z důvodu výše uvedených) projet na jeden zátah, jen s přestávkami na tankování a protažení. Cesta utíká relativně rychle, dálnice jsou prázdné, silnice suchá a rychlost … cestovní. Až tak cestovní, že na jednom měřeném úseku si mě němečtí policisté zvěčňují na památku a po návratu mi fotografii posílají doporučeně poštou s věnováním, že zadarmo to ale nebude… S východem slunce přijíždím do Pardubic a poměrně vyčerpán upadám do postele.

Abych to nějak shrnul na závěr – Alpy jsou prostě úžasný, tam bych mohl strávit dny a pořád by bylo na co koukat. Spaní pod širým nebem je nejlepší způsob nocování, kterému se žádný hotel nevyrovná. Válka je zmrd. Open air festivaly nejsou špatné, ale k trance mi prostě víc sedí halové provedení. A nikdy, opakuji, NIKDY, nespěte na německých odpočívadlech!

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *