A State of Trance Festival – Utrecht (2017)

Ač jsem vášnivým posluchačem trance (a EDM obecně), rozhodně nepatřím mezi ty, kteří by obráželi kluby nebo festivaly a svoji hudební vášeň tak po většinu roku uspokojuji přes Spotify. Výjimku tvoří dvě akce v roce – Transmission v Praze a A State of Trance v Utrechtu. První zmiňované jsem se zúčastnil na podzim a čas té druhé nastal právě tento víkend, 18. února…

Poučen z minulého roku, kdy jsem cestoval 13 hodin FlixBusem v jednom směru, do Amsterdamu přijel v 7 ráno, celý den se unavený poflakoval městem, večer v 19 hodin pomalu usnul na stole, pak se zatnutými zuby do 5 do rána „pařil“, 4 hodiny se vyspal a zase se celý den poflakoval městem, abych ve 21 hodin večer vracel do Prahy dalších 13 hodin, jsem letos zvolil o něco dražší, avšak o dost pohodlnější a rychlejší, cestu letadlem.

Odlet je stanovený na 12:55, takže se stíhám pohodlně vyspat a kolem 11. vyrážím na MHD. Jediné věci, co mám s sebou jsou letenky, vstupenka, občanka a platební karta. Prostě ultralight cestování, jak má být. Podle všeho však chlap v kabátě bez zavazadel budí podezření, takže jsem ihned vybrán ke kontrole na nebezpečné látky a výbušniny z rukou a oblečení (takový malý papírek, který vám otřou o dlaně a pásek a za pár vteřin určí, jestli jste během posledních dní přišel do kontaktu s výbušninami). Kontrola probíhá v pořádku, jen zjišťuji, že můj let bude mít asi dvě hodiny zpoždění kvůli mlze v Amsterdamu, ale není kam spěchat, do večera času dost.

Během letu stihnu přečíst celý Týdeník Echo, takže cesta příjemně ubíhá. Po přistání si dávám menší sváču v nedalekém parčíku a zjišťuji, že stav mé mobilní baterie není valný, takže hledám zásuvku a během nabíjení přečtu skoro celý Respekt. Dávám se do krátkého rozhovoru s jedním místním, který mi sděluje své názory na coffee shopy a prostituky v Holandsku a snaží se mě přesvědčit, že v Praze je marihuana legální také. Se zapadajícím sluncem se přesouvám do vlaku a mířím směr Utrecht a z nádraží rovnou do (skoro) vedle stojící Jaarbeurs arény, jelikož vstup se otevírá již ve 20 hodin. Stojím tedy mezi prvními a netrpělivě čekám, až budu moci dovnitř.

Po vpuštění vedou moje první kroky k zakoupení skříňky na kabát, avšak nastává asi nejzásadnější problém večera – pořadatelé neakceptují VISA karty a já nemám ani cent v eurech (resp. těch jediných 70 centů jsem dal za WC na nádraží). Z toho se dají vyvodit dvě věci – kabát budu muset mít celou dobu u sebe a na občerstvení můžu také zapomenout. Ale není důvod si kazit zábavu, kabát v ruce ještě nikdy nikoho nezabil a voda se dá pít i z kohoutku.

Moje první kroky vedou na Main Stage, i když tuším, že většinu noci stejně strávím na Who’s affraid of 138?!. Tam začíná Jorn van Deynhoven a hned z kraje večera má jeho set pořádnou šťávu. Nebudu se rozepisovat o jednotlivých DJs, které jsem navštívil, jak říkám, většinu času jsem byl na 138 stage, na Armina jsem si jen odskočil na Main a občas si šel odpočinout do Radio Dome.

Ve 4 hodiny ráno už na mě padá ale značná únava (patřím k těm, které tyto párty navštěvují bez společnosti „kouzelných barevných tabletek“) a tak vyrážím směr vlakové nádraží, kde si kupuji menší snídani a prvním vlakem jedu zpět do Amsterdamu na letiště. Tam přijedu kolem 6. hodiny, ihned procházím bezpečnostní kontrolou a usazuji se v relaxační zóně na polstrované lavice, kde přerušovaně usínám na asi 3 hodiny. Stejný průběh má i let zpátky a tak se v neděli po obědě ocitám zpět v Praze, odkud jsem před cca 22 hodinama odlétal…

Mohlo by se vám líbit...

komentáře 2

  1. imrverepindal napsal:

    tu nejzajimavejsi cast (o slapkach) nepopises 😀 😀 ach boze…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *